Mluvte, prosím, pravdu aneb všichni lžou

26.11.2020

Majitel je ten, kdo nám poskytuje informace o předvedeném pacientovi. Majitel je taky ten, kdo jej zná nejlépe. A majitel obvykle bývá i ten, kdo nám (ne)vědomky neříká úplnou pravdu. Známá fráze "důvěřuj, ale prověřuj" nabývá v ordinaci kolikrát velký význam.


Do ordinace vchází manželský pár s pejskem. Položí mi jej na stůl.

"Dobrý den, Novákovi, copak trápí vás nebo Astu?"
Paní se už nadechuje, aby mi odpověděla, ale manžel zasáhne.
"Mlč, ženo! Ona je doktorka! Podívejme se, co umí! Musí přece zjistit, kde je problém."
Zkříží si ruce na prsou, přivře oči a začne se jemně houpat ze špiček na paty. Tam a zpět. Žena i fenka se tváří bezradně. Bezradná jsem byla i já, protože tento příběh se skutečně stal a pán dlouho odolával jakýmkoliv otázkám vedoucí k něčemu konkrétnímu. (Paní se nakonec rozpovídala a mohla jsem pracovat).


Bohužel ač extrémní, nijak ojedinělý případ. Veterináři jsou sice studovaní lidé s více či méně zkušenostmi, ale zatím nejsou věštci a telepati. A k naší smůle zvířata nemluví. Takže je potřeba, aby nám všechno za ně řekli jejich majitelé nebo doprovod v ordinaci.

Mluvte, prosím, vždycky pravdu. Kolikrát se stane, že na otázky: "Opravdu nemohl nic sežrat? Nikdo mu nehodil nic od stolu, venku něco nesežral, dávali jste jen to, na co byl zvyklý?" se majitel rozpomene až po několikátém naléhání, špatných výsledcích krve a dalších vyšetřeních, že "vlastně dostal kus grilované panenky, ale to už je před 4 dny" nebo "no dostal psí piškot, ale piškot je dietní!" (ne pro psa trpícího alergií na pšenici) či "ale on je na TO zvyklý" = dostává s námi na každý rok plnou štědrovečerní večeři, proč by teď vyvolala žlučníkový záchvat... (Ano i toto je vlastní zkušenost).

Každý z nás si nakonec osvojí různé postupy a techniky, jak se dopátrat co nejvíce detailů a optat se na jednu a tutéž věc vícekrát různými způsoby, aby si ověřil jistotu vašeho tvrzení. Někdy takto všelijak položenými dotazy doplní doprovod pacienta důležitou maličkost, která hraje velkou roli.

Spousta majitelů se v ordinaci stydí. Někdy za to, že udělali hloupou chybu, někdy za to, že stav nechtěně zanedbali, přehlídli a přišli o něco později, než by bylo vhodné. Ovšem pokud nebude správná spolupráce mezi veterinářem-klientem, nikdy z toho nevyjde pacient s tím nejlepším možným řešením.

Vůbec největším oříškem, získat správnou anamnézu, bývají pánové - manželé a partneři. Na každou druhou otázku je odpověď: "Ježíš, to ví manželka." Nebo "To má na starosti přítelkyně." Případně "to není můj pes, ale partnerky a ona je teď v práci, tak jsem MUSEL přijít já!" Moje oblíbené je: "Tak to já zavolám ženě a zeptám se." A následně mi je předán telefon, protože takto je to mnohem, MNOHEM jednodušší.

Protichůdné informace se nám kolikrát dostanou, když přichází se zvířetem dva a více lidí. Nejlépe rodina. Paní mluví jedno, občas ji oponuje potichu pán (nebo naopak) a velmi nahlas říkají třetí možnou variantu děti. Takže z "od včerejška má řidší stolici" se přes "už minulý týden měla průjem, ale jen 4 dny a pak to už bylo dobré" dostanete na "ale maminko však on už 14 dní má průjem". Děti obvykle mají pravdu. :-) Nakonec zjistíte, že než byl průjem, pes ještě měl týden obtíže se zácpou.

Kapitola o sobě je podávání léků a následně ověřování správného podávání. Ať už je v počítači napsáno cokoliv, papír snese všechno a majitel bývá v takovém stresu, že jen co vyjde ze dveří, neví polovinu instrukcí. Na kontrole se pak nestačíme mnohdy divit. Můžeme někdy i třikrát zopakovat, jak se budou medikamenty podávat a nakonec stejně polovinu klientů například překvapí, že léky na srdce se dávají obvykle doživotně. A že není dobré si dávkování samovolně upravovat bez konzultace s lékařem.

Odmítnutí medikace. S tím se nejčastěji setkáváme u starších pacientů a jejich majitelů. Na věty jako "mu už je 10 let, to už nemá smysl" jsem vyloženě alergická. Ale snažím se být vůči majiteli asertivní a vysvětlit, proč je dobré právě teď začít léčit. Kdy jindy, než na stáří, má zvíře "právo" onemocnět? Každý starý organismus je náchylnější k nemocem a je opotřebován více či méně životem. Pokud i přes veškeré snahy neodchází zvířátko s doporučovanou léčbou, píšeme si to k němu do karty. Za rok nebo až se zhorší, pak na vás můžeme vytáhnout eso z rukávu. "Ale my jsme vám to říkali, vy jste nás odmítl v roce 2016,2017,2018 i 2019. Teď už je pozdě."

Proto bych na vás ráda apelovala. Říkejte všechno. Všechno co vás v souvislosti s daným probíhajícím problémem napadne. My si z vašich informací potom vytřídíme to podstatné. Někdy nám pravda nevyjde hned, někdy se dobereme toho jednoho konkrétního detailu, který vše změní. Jedno je jisté. Už dr. House to říkal - všichni lžou. Proto musíme informace ověřovat. Aby naši pacienti - vaši mazlíčci - byli spokojení a 100% ošetření.