Generace mileniálů
"Ta mladá generace veterinářů je hrozná! Oni tu práci vůbec nedělají z lásky ke zvířatům, ale pro peníze! A přitom to má být poslání!" Jaká teda je mladá generace veterinářů?
Takové a podobné řádky velmi často čteme nejen na sociálních sítích. Rozhořčení majitelé si stěžují na (mladé) veterináře a zejména jejich ohodnocení práce. Nebo ochotu pracovat. Pojďme si o nás veterinářích - mileniálech, napsat více.
Jsme generace, která umí bravurně ovládat technologie a sociální sítě, která má nekonečno možností a ráda tráví svůj volný čas mimo práci. Momentálně žijeme ve světě, kde máme přístup k nekonečnému množství informací a možností. Můžeme poznávat svět, můžeme se více vzdělávat a profilovat v oboru, který nás baví. Veterinární medicína je velmi rychle vyvíjející se obor a ruku na srdce - už nestačí znát od každého trošku, jak to bylo v devadesátkách. Po revoluci začala rozkvétat medicína malých zvířat - psů a koček, drobných savců, plazů i exotického ptactva, a to právě díky znalostem ze západu. Zkušenosti a vědomosti začaly být dostupnější. Informace nebyly nikdy dostupnější než dnes, díky internetu.
Chceme být lepšími a spousta z nás se vzdělává i po dokončení studia. (Což by samozřejmě měla být automatická věc, bohužel to tak není u spousty kolegů). Můžeme cestovat po celém světě a vyměňovat si zkušenosti a názory se zahraničními kolegy anebo zůstat v našich končinách a účastnit se přednášek, konferencí a kongresů. Nebo jen ve volném čase studovat po večerech webináře. Ty se staly velmi atraktivní v čase covidu a jejich snadná dostupnost je dělá nedoceněným zdrojem nových znalostí. Zdá se, že pryč jsou doby, kdy mladí veterináři museli snášet systém "takhle to dělám dvacet let a nic na tom měnit nebudu". Mnohdy jsou starší kolegové uzavření vůči novým informacím, a tak nejsou schopni moderně léčit své pacienty. Mladé veterináře tento přístup ubíjí a velmi často kvůli němu mění své pracoviště. (Jsem toho zdárným příkladem). Ve škole vás učí moderní postupy, vyhledáváte si studie a potom nastoupíte do zaměstnání, kde jsou přístupy k pacientům prehistorické.
Majitelé chtějí vědět stav svých mazlíčků, chtějí mít informace od svého veterinárního lékaře a chtějí možnost mít se rozhodnout. Mnohdy jsme pak v pasti - vyhovět šéfovi a nastaveným pravidlům nebo léčit podle svého nejlepšího vědomí a svědomí?
Všechny výše zmíněné možnosti sebou nesou ovšem pár omezení. Už nebýváme dostupní 24/7, chceme občas telefon vypnout a užít si volný čas. Oddechnout si od práce, která je krásná a zároveň nesmírně náročná. Psychicky i mentálně - vědomostně. A mnohdy i fyzicky. Naše generace má velkou převahu žen v oboru. A tak si nezřídka musíme poradit i s něžnými psími obry velikosti 40 kg a více. I z toho důvodu potřebujeme vyčistit hlavu například sportem.
Taktéž chceme být dobře ohodnoceni. Uvědomujeme si, kolik času trávíme studováním komplikovaných případů, trávením času na seminářích, workshopech nebo i jen webinářích v pohodlí domova. Kolik znalostí musíme skloubit, abychom byli lepšími a lepšími. S tím se pojí i ohodnocení takového lékaře. Upřímně dodnes nechápu, jak po šesti letech na jedné z nejtěžších vysokých škol v České republice se můžou nabízet tak absolventům tak nízké platy. Můj prvotní plat býval kolem 17 000,-. Dodnes jsou platy absolventů a krátce pracujících kolegů na úrovni prodavačky v Lidlu. A to určitě nemají stejnou zodpovědnost v práci. O tom, že by v práci sloužily pohotovosti, když si zákazníci zavolají kdykoliv v noci asi nemusíme mluvit.
Když už jsem se dostala k pohotovostem, chci k tomu říci následovné. Pohotovostních pracovišť ubývá a to je holý fakt. Jedna věc je, že ne každý jeden veterinář je vybaven na komplikované akutní případy vyžadující okamžité ošetření. Pravdou je, že 90 % volaných telefonátů po pracovní době nebo o víkendu jsou banality, které by klidně počkaly na pracovní dobu. Ať už to je dotazy na objednání na zákrok nebo dostupnost léků nebo konzultace zdravotního stavu, ale bez nutnosti okamžitého ošetření. Klasické "chci se jen zeptat". Pak tu jsou dotazy v noci - můj vlastní příklad: Ve dvě ráno mě vzbudil řinčící mobil a paní na druhé straně se naprosto normálně ptala, co mají dělat, když TEĎ na pejskovi našli klíště. Nevím, jak ostatní kolegové, ale mě, když vzbudí pohotovostní telefon, dělá pak velký problém se znovu uklidnit a usnout. Když se toto opakuje 2-3x za noc, vypadám druhý den jako zombie. Včetně doprovázející zombie nálady. Ubíjející jsou pak zejména hovory, kdy stav zvířete může být i vážný, ale po sdělení výše příplatku a předběžného vyčíslení toho, co se bude dít, vlastně majitel nechce dorazit a "zkusí to ještě vydržet". Anebo začne přímo citové vydírání ze strany majitele a to se vám potom chce ten mobil zahodit ideálně do řeky. Takových mazlíčků mi je velmi líto, protože bych jim ráda jela pomoci, ale pokud za svou práci (a ve svém volnu) nedostanu zaplaceno, pak bohužel. (Vlastnit zvíře není ničí povinnost. Je to výsada. A v zákoně jsou jasně stanovené i povinnosti majitele zvířete, třeba součinnost finanční v případě léčby veterinářem). Z neakutních hovorů můžu uvést z velmi nedávné minulosti. Dva zmeškané hovory v 6:07, 6:31 a v 7:11 již zvonící telefon, který mě vzbudil. (Telefon se automaticky mezi půlnocí a sedmou ráno zapíná do režimu "nerušit"). Paní se chtěla zeptat, jestli dneska budeme pracovat a jestli se musí objednat. Když se tohle stane jednou nebo dvakrát "za čas", tak jste schopni to ignorovat, odfiltrovat a omluvit. Ovšem když se toto děje pořád, máte tendenci vybouchnout jak papiňák. Teď když píšu tento článek si neuvědomuji v posledních 3 měsících opravdu akutní pohotovostní telefon.
Cenotvorbu pracoviště neovlivňují pouze zkušenosti, vědomosti a délka praxe lékaře. Musíte vzít v potaz i ostatní položky jako je vybavení, ostatní střední personál (sestřičky, recepční, uklízečky), pronájem, náklady na energie (elektřina, voda atd.), náročnost daného úkonu a také čas. Ten máme všichni stejný, všichni máme 24 hodin na den a je jen na nás komu a jak jej věnujeme. Čas je jedna z nejcennějších komodit, kterou můžete někomu věnovat. Trend být lékařem pro všechno již mizí a zejména v zařízeních s více lékaři se snaží jednotliví doktoři specializovat na určité oblasti.
Velmi frustrující je, když léčíte zvíře a říkáte majiteli, kolik budou vyšetření stát, vše vám odsouhlasí, domlouváte se na terapii a na konci toho všeho z něj vypadne - tak mi to dejte na splátky, já teď nemám. Nebo "výplata bude až příští týden paní doktorko". Anebo úplně moje "nejoblíbenější" je: "Ty jo, já jsem nechala peněženku doma. Tak můžu to zaplatit příště?" Obvykle žádné příště není. Stává se to jak veterinářům v malých ordinacích, tak i na velkých klinikách. Dokonce i přes to, že majitelé podepíšou souhlas s terapií a předem vyčíslenou částkou. I tak jsou pak na konci schopni říct "Hele, nemám na to. Vraťte mi moje zvíře". Je pak velmi demotivující v práci pokračovat a kolikrát se rozmýšlíte, jestli by vám nebylo v jiném povolání lépe. Někde, kde byste zavřeli dveře a měli čistou hlavu a nemuseli neustále přemýšlet nad prací. Nebo řešit dlužníky. Nebo komplikované stavy. Neustále v hlavě analyzujeme - šlo něco udělat lépe? Vysvětlila jsem stav Charlieho dostatečně? Co když existuje na toto terapie a já jen o ní zatím nevím?
Jedno z nejhorších citových vydírání jsem zažila nedávno. Volal mi do té doby stálý klient, že mu umírá fenka, ať ihned přijedu. Přehodnotila jsem tedy plány a chtěla ještě ten den dojet. Poté, co jsem mu sdělila cenu mi řekl:" To je moc! Dávám max. 700,- bez dokladu." Nejen, že mi došly slova, ale ta drzost je neskutečná. Každopádně, na ceně jsme se nedomluvili, takže jeho slova: "Tak to ji radši nechám tak, ať dodělá sama, než vám platit za jednu injekci." (Až na to, že eutanazie není o jedné injekci). S majitelem jsem se rozloučila se slovy, ať už mě nikdy s ničím nekontaktuje. S takovými lidmi nechci mít nic společného. Fenky mi je neskutečně líto, snad to bylo rychlé. (PS. majitel peníze pravidelně propíjí v hospodě. Bylo mu je líto dát je za psa.)
Naše především ženská veterinární generace má velkou výhodu v empatii. Dovedeme v ordinaci vytvořit velmi příjemné prostředí jak pro majitele, tak pro pacienty. Na skoro každé zvířátko se vrháme s radostí a chceme si jej pomazlit (pokud na nás ovšem netasí drápky a zoubky). Naučili jsme si téměř všechny stavy vašich mazlíčků fotit a dívat se na progres léčby v čase.
Zároveň tím odkládáme naše mateřské povinnosti. Obvykle ve 25-26 letech po promocích nechcete ihned otěhotnět, ale chcete si něco z veteriny zažít. A tak míváme děti po třicítce a pak už je na zváženou i rizikové těhotenství. Osobně se mi zatím nedaří najít balanc mezi rodinou a prací. Téměř veškerý čas zatím trávím v práci (nebo studiem práce) a na rodinu zatím nezbývá vůbec žádný čas. A to vím, že čas už nás velmi tlačí.
Suma sumárum si myslím, že jsme generace, která je cílevědomá a chce být i dobře ohodnocená. Nebojí se výzev a pracuje ráda. Zvířata milujeme, práce je posláním, ovšem někdy je zkrátka potřeba vypnout. Co si o tom myslíte vy?